Petr Koubský
Co je a co není ekologické

Je a není. První, co stojí za zamyšlení, je spotřeba elektřiny. Ta se vyrábí převážně z neobnovitelných zdrojů, takže počítače jedou na ropu a uhlí stejně jako skoro všechno na světě.

Podle nezávislých odhadů spotřebuje výpočetní technika asi dvě procenta světové výroby energie. Na emisích skleníkových plynů se tudíž podílí ve stejném poměru. Tedy stejně jako například letecký provoz. Zapnuté počítače a monitory přitom mohou za 40 procent této spotřeby. Otázka "nesvítí někde zbytečně?" se tak v moderní podobě vrací: opravdu musí být váš počítač zapnutý nepřetržitě? A znáte jeho příkon při práci i ve spánkovém režimu? Stojí za to podívat se na ta čísla, rozdíly mezi výrobci a modely jsou velké. Mimochodem, takzvaný spořič obrazovky energii výrazně nespoří. A za povšimnutí stojí také zařízení, která usnout nedovedou - tiskárny a jiné doplňky. Tím to však jen začíná.

Výroba počítačů a elektroniky je rovněž náročná na energii. Většina výroby se odehrává daleko od místa prodeje, takže je třeba počítat s dopravou a jejími důsledky. V digitálních zařízeních se používají chemické látky, které jednak patří k neobnovitelným zdrojům, jednak jsou často toxické. Škoda je tedy trojí: energie, vzácné zdroje a přímé poškození životního prostředí při nevhodné likvidaci.

Právě likvidace je samostatnou kapitolou. Optimisticky znějící slovo "recyklace" často nevystihuje podstatu věci. Elektronické výrobky obsahují plasty, jež nelze bez problémů pálit. Hlavní potíž ale spočívá v tom, že demontáž se musí z velké části provádět ručně a je tedy drahá. Recyklace tuny elektronického odpadu stojí v Evropě průměrně 600 eur, což je šestkrát více než například u automobilů. Tolik peněz ve hře dalo vzniknout černému trhu s odpady.

Přestože to zákony vyspělých zemí zakazují, elektronický šrot se vyváží do třetího světa, hlavně do Indie a Číny, kde se pak demontuje levně a za četných zdravotních rizik i škod na životním prostředí. Vydělávají ale všichni - výrobci, přepravci, úplatní úředníci i "recyklátoři".

Dobrá zpráva zní, že každý může přispět malým dílem k ochraně prostředí. V případě elektronických zařízení velmi jednoduše. Vypínejme, co nepotřebujeme mít v chodu, nevyhazujme starou elektroniku do popelnice, ale dopravme ji na sběrné místo, jímž často bývá velká prodejna. Při nákupu stojí za to prohlédnout si údaje o spotřebě v různých pracovních režimech, zeptat se na recyklaci zařízení a materiálu, jímž jsou například tonerové kazety do tiskáren.

Kromě toho bychom se měli ptát sami sebe: je ta nová elektronická hračka opravdu nutná? A pokud ano, nešla by ta stará ještě nějak využít, nehodila by se někomu - škole, domovu důchodců, neziskové organizaci? I konzumní život se dá koneckonců vést různými způsoby.

Petr Koubský
IT analytik