PETrecycling CZ je nekomerční, nezávislý, volně přístupný, nesponzorovaný český webový portál.

Můj závěr intensivního studia nejnovějších výsledků V&V zní: "V současnosti existuje jediný efektivní a motivující systém na podporu environmentálně a ekonomicky nejvhodnějšího způsobu sběru nápojových jednocestných obalů (PET, ALU a skla) a tím je jejich zálohování a zpětný odběr moderními odběrními automaty.

Ekologičtí aktivisté k obalovým plastům

Postoj ekologických organizací k obalovým plastům není dnes paušálně odmítavý. Samozřejmě pokud je to možné, měli bychom dávat přednost obalovým materiálům z obnovitelných surovin, jako je papír. Na druhé straně potenciál kvalitní recyklace (počet cyklů) je u mnoha plastů zásadně větší než u papíru, kde lze vzhledem ke krácení vláken uvažovat zhruba o šesti cyklech (podle využití) a bez masivních chemických přísad do recyklátu o něm lze uvažovat nejspíše jako o surovině pro vnitřní vrstvy lepenek. Kromě toho lze plasty (jak jsme ostatně podrobně popisovali v minulém čísle Světa balení) vyrábět i z obnovitelných zdrojů.

Problémem bioplastů, jako je kompostovatelný PLA či recyklovatelný PE a PP biologického původu, je mj. jejich dosavadní výroba z kukuřice, sóje či jiných potravin, což zvyšuje jejich cenu a dostupnost zejména pro chudé země. Pokud by ale tyto bioplasty byly, podobně jako biopaliva 2. generace, vyráběny z jinak nevyužitelné odpadní rostlinné hmoty, zmíněným problémům by se předešlo, a navíc by tato výroba byla mnohem efektivnější než výroba biopaliv, byť 2. generace.

Ani nad spalováním obalů nelze jednoduše lámat hůl. Smysl má u papíru, dřeva (respektive pelet z nich, vytvořených tlakem z rozdrcených částeček) a některých plastů (polyolefinů rozkládajících se na CO2 a vodu). Obecně není spálení ideální variantou, ale u papíru je alternativní volbou k recyklaci či tlení – tedy obdobě přírodního procesu. Z přírodního hlediska by bylo nejvhodnější papír nechat zetlít – zejména v případě, když jsou všechna aditiva v papíru i barvy využité k jeho potištění biologicky rozložitelné při tlení, což je ovšem dnes spíše ideál. Ovšem tlení klade značné nároky na čas i prostor, zatímco spálení by v ideálním případě přineslo teplo či další energii a jediným negativem by byla produkce CO2. Spálení papíru má ovšem smysl jen tehdy, pokud již nebude z hlediska užitné hodnoty a již zmíněných chemických aditiv schůdné dále zvýšit míru jeho recyklace a stále bude papír „zbývat“. Zatím v tomto bodu ale stále ještě nejsme.

Ekologický výrobek, obal nebo obojí?

Otázka v mezititulku není samoúčelná. U dnešních výrobků označených ekoznačkami je pro spotřebitele velmi těžké poznat, zda je ekologický obal nebo výrobek v něm či obojí. Podle studie sanfranciské společnosti Landor z června 2006 (Moc a síla zelených značek) není 37 % populace schopno definovat, co činí značku ekologickou.

Podle společnosti Sustainable Packaging Coalition musejí být ekologické obaly přínosné, bezpečné a zdravé pro jednotlivce
i společnost v průběhu celého životního cyklu. Získávání jejich surovin, jejich výroba, přeprava a recyklace musí využívat obnovitelných zdrojů energie. Musí maximalizovat použití obnovitelných a recyklovaných surovin a být vyráběny za použití čistých výrobních technologií a nejlepších dostupných metod výroby. Jsou fyzicky navrženy podle zásad optimálního využití materiálů
a energie, efektivně obnovitelné a využitelné v biologických a průmyslových životních cyklech. A v neposlední řadě splňují tržní kritéria kvality a nákladů. Větší balení jsou obvykle ekologičtější než menší.

Řetězec Wal-Mart posuzuje ekologičnost obalu ve svém Packaging Scorecards podle devíti atributů: emisí skleníkových plynů, hodnoty materiálu, poměru produkt/obal, využití prostoru, přepravy, obsahu recyklovaných složek, hodnoty obnovy, obnovitelné energie a inovace.

PVC – společný nepřítel

Zásadním spojujícím prvkem prakticky všech ekologických organizací, ať už jde o Greenpeace či Hnutí Duha, je jejich odpor
k obalům z polyvinylchloridu (PVC) jako součásti boje proti výrobě PVC vůbec. České sdružení Arnika si dokonce tento úkol od roku 2007 vetklo do své hlavní kampaně.

Zvýšeným výskytem rakoviny jsou ohroženi již lidé při jeho výrobě. Při výrobě chloru se používá rtuť (v ČR do konce roku 2012).
Z PVC obalů se následně mohou uvolňovat změkčovadla (ftaláty, citráty a u obalového PVC zejména adipáty), těžké kovy nebo zpomalovače hoření (zejména polybromované difenylétery, PBDE). Pokud jde o stabilizátory, od kadmia se již v EU zcela upustilo
a postupně se přestává užívat i olovo, i když jde stále o nejčastější stabilizátor PVC.

Množství PVC určeného pro balení potravin je v porovnání s celkovou produkcí tohoto polymeru relativně malé. PVC ale obsahuje mnoho přísad, které v něm nejsou pevně chemicky vázány, a proto se mohou z obalového materiálu uvolňovat. Zejména pružné PVC obaly obsahují velké množství změkčovadel, nejčastěji adipát DEHA. Nebezpečné je to zejména pro potraviny s vyšším obsahem tuku, do kterých DEHA velmi dobře přechází. Množství uvolněného změkčovadla do velké míry závisí na době styku potraviny s obalem a na teplotě (čím vyšší, tím více se DEHA uvolňuje). Výzkumy na zvířatech odhalily vyšší počet vývojových abnormalit a zvýšené riziko rakoviny, vliv má rovněž na játra. Ani náhradní změkčovadla ATBC, které například ve Velké Británii nahradilo DEHA , není inertní. Podle zprávy Unie spotřebitelů překročila koncentrace DEHA při měření u vzorku sýra až osminásobně migrační limit stanovený Evropskou komisí. Při chemické analýze sýrů balených v PVC bylo zjištěno, že se do nich uvolňuje 15 – 37 % změkčovadel z obalu.

Za obaly můžeme považovat i část (ne vše) PVC používaného ve zdravotnictví. Jsou to vaky, lahve či sběrné pytlíky. Arnika uvádí na svých stránkách prakticky u všech užití PVC ve zdravotnictví adekvátní polymerovou náhradu (zejména PE, PP, PS, latex), ne
u všech však uvádí výrobce, z čehož soudíme, že jej nezná, a tedy pravděpodobně neexistuje. Pokud jej uvádí, jde nejčastěji
o firmy Braun a Baxter. I z těch, které jsou ve světě vyráběny, je ale na českém trhu dodavatelsky zastoupena jen část.
Připomeňme také, že na PVC se dnes často také tiskne například venkovní reklama (tzv. vinyly či vinylové bannery). Výroba billboardů z PVC má kromě zmíněných ekologických nevýhod o 61 % větší energetické nároky než např. stejný výrobek z PE směsi Eco-Flexx.

V EU se v roce 2003 recyklovala jen 2 – 3 % PVC a v roce 2020 má jít o 9 – 18 %. Problémem je množství odlišných aditiv v různých výrobcích z PVC. Aktuálním problémem jsou pak tzv. smrštitelné etikety (shrink sleeves) z PVC na PET lahvích. Ty není schopen klasický flotační tank, používaný při recyklaci, oddělit od PET lahví. Vznikne drť PET vloček, kde může jedna lahev z PVC takto znehodnotit 30 – 50 tisíc lahví z PET.

Lze však použít chytré odběrné RVM automaty na nápojové obaly. Ty dokáží PVC jako cizí polymer svými NIR čidly a softwarem identifikovat a láhev neodeberou, ale vyhodí ze vstupního hrdla automatu. Je poměrně obtížné tyto etikety oddělit i pro spotřebitele manuálně, i když je to v principu možné. Lze je přitom nahradit etiketami z PP. Ve Švýcarsku či Japonsku např. existují přesná pravidla, které materiály lze na etikety využít. Pokud nebudou dostatečně smrštitelné, je na místě se se smrštitelností prostě rozloučit – minimálně do doby, kdy technologie pokročí.

I tzv. dokonalé (průmyslové) spalování je pro PVC zcela nevhodné, protože se při něm uvolňuje mnoho nebezpečných látek (chlorovodík, dioxiny apod.) a ve výsledku vznikne kvůli nutnosti přidávat látky k čištění spalin od kyseliny chlorovodíkové více toxického odpadu, než bylo spáleno. Nedokonalé spalování pak uvolňuje kyselinu chlorovodíkovou způsobující trvalé poškození plic či samotný chlorovodík způsobující popáleniny kůže či poškození zraku.

Při skládkování se z PVC uvolňují ftaláty a těžké kovy. Pokud uniknou do vody, čistírny je v současné době nejsou schopny zachytit (vysoká cena technologie). Při aerobních podmínkách (za přístupu vzduchu) se z PVC uvolní 30 – 35 % a v anaerobních podmínkách 4 – 40 % ftalátů. Při náhodných požárech skládek jsou největším problémem dioxiny a podle organizace US EPA patří požáry skládek k největším zdrojům emisí dioxinů vůbec. V ČR přitom dochází k několika stovkám požárů skládek ročně.

Recyklace obalového odpadu z domácností

Již zmíněné Hnutí Duha prosazuje v této oblasti čtyři klíčová opatření: změny v zákoně o odpadech, které domácnostem usnadní třídění a podpoří recyklaci, reformu poplatků za skládkování a spalování, aby byla recyklace výhodnější. Výnosy z vyšších poplatků by měly jít na projekty měst a obcí, které domácnostem usnadní třídění odpadu, a na investice do českého recyklačního průmyslu, abychom nevyváželi tříděné suroviny – pak jsme závislí na zahraniční (zejména čínské) poptávce, což se např. v současné ekonomické krizi a menším zájmu o recyklát ukazuje být zásadním problémem. (O lepší třídění odlišných druhů plastů se mohou postarat třídicí zařízení využívající infračervených paprsků.) A konečně přeřazení recyklace do nižší sazby DPH, což je ale nutno dohodnout na úrovni EU. Hnutí Duha také prosazuje recyklační slevu. Obce, jež hodně recyklují, by měly mít speciální menší sazbu poplatků za skládkování. Opatření bude motivovat radnice, aby dále usnadnily třídění. Míra recyklace odpadků u nás činí pouhých 20 %, v Německu přes 50 %. Domácnosti by podle Hnutí Duha měly dostávat barevné pytle na tříděný odpad. Ke kontejnerům na tříděný odpad to má průměrná česká domácnost 138 metrů daleko.

Některá z těchto opatření již prošla do navrhovaného zákona o odpadech. Po vzoru Slovenska a Rakouska každé město či obec musí lidem umožnit, aby zde našli kontejnery na šest hlavních druhů tříděného odpadu. Zvýší se poplatky za skládkování odpadu
a platba za popelnice bude záviset na množství odpadu, ne členů domácnosti – což je ale u činžovních domů oproti rodinným podle mého názoru v této chvíli prakticky neproveditelné.

Nakonec malý dovětek k PET lahvím. Nemělo by se stávat, aby recyklovaný PET byl dražší než nově vyrobený, pokud je recyklace ekologicky výhodnější. Toho je nutno docílit legislativně, zejména odlišným zdaněním. O kvalitě recyklace PET může rozhodovat
i jeho barva, tedy ekologický přístup zde začíná už u designu.

Box 1

Náhrada PVC

Arnika uvádí několik zajímavých příkladů náhrady PVC ve zdravotnictví. Ústřední nemocnice v dánském Grenaa nahradila 95 % materiálů z PVC. Výrobky nesou specifické označení PVC-free nebo Non-PVC. Japonská firma Terumo zahájila v říjnu 1999 výrobu dialyzačních vaků z polypropylenu. Americká firma McGaw Inc., dodavatel sáčků bez PVC, zvýšila za poslední tři roky svůj podíl na trhu lékařských pomůcek. Německá firma Bayer přikročila k výměně obalového materiálu z PVC a jeho nahrazení obaly z PP již
v roce 1991. Podle firmy také PP lépe zabraňuje vlhkosti než PVC. Největší japonská farmaceutická korporace Takeda Chemical Industries odstupuje od PVC u vymačkávacích fólií na pilulky, kapslí a dalších široce rozšiřovaných přípravků. Namísto PVC byl roku 2000 zaveden polypropylen. Takeda dále plánuje zavedení materiálů neobsahujících PVC ve vymačkávacích fóliích u nově předepisovaných léků a dalších terapeutik.

Zdroj: Arnika

Box 2

Seznam zkratek obalových plastů

ABS – akrylnitril-butadien-styrol-kopolymer
ASA – akrylnitril-styrol-akrylester-kopolymer
EVA – etylenvinylacetát kopolymer
MBS – metylmetakrylát-butadien-styrol-kopolymer
NR – přírodní kaučuk
PA – polyamid
PBTP – polybutalentereftalát
PC – polykarbonát
PCCE – polycyklohexan-dimetyl-cyklohexan-dikarboxycyklát-elastomer
PES – polyétersulfon
PE, HDPE, LDPE – polyetylen, vysokohustotní (HD) a nízkohustotní (LD)
PET, PETP – polyetylentereftalát
PFTE – polytetrafluoretylen
PMMA – polymetylmetakrylát
POM – polyoxymetylen
PPO – polyfenylenoxid
PP – polypropylen
PSU – polysulfon
PS – polystyren
PUR – polyuretan, termoplastický
PVC – polyvinylchlorid
Silikon
SAN – styrol-akrylnitril-kopolymer
SB – styrol-butadien-kopolymer
SBS – styrol-butadien-styrol-blok-kopolymer
FEP – tetrafluoretylen-hexafluoropropylen-kopolymer

Zdroj: Arnika