Invaze PET lahví a obalových plastů v Pákistánu

Jednou z takových oblastí je i zajištění svozu odpadu a jeho likvidace. Radnice při zemětřesení přišla o traktor s vlečkou. Společnost Člověk v tísni, která v Baghu působí, pořídila traktor nový a po městě rozmístila na sto odpadových nádob. Odpadky se znovu začaly svážet. Svoz však byl naprosto nedostatečný, a tak odpadků v ulicích spíše přibývalo.

Vše vyhodit z okna

Situace v Baghu, postiženém katastrofou, se ale nijak neliší od zbytku Pákistánu. Tradiční zemědělská a pastevecká společnost se se svým odpadem dokázala vyrovnat sama, nástupu „doby obalů“ ale čelit nedokáže. Tak, jako dřív stačilo vyhodit zbytky prostě z okna na ulici, kde se o ně postaral dobytek, psi nebo samy shnily, dnes jsou ulice, okolí domů a vlastně všechny volné plochy menšími či většími skládkami plnými igelitů nebo kartonů. Lidé si své zvyky ponechali, ale kozy se igelit žrát nenaučily. Produkce odpadů přitom stále roste. Před zemětřesením obyvatelé produkovali asi dvanáct tun odpadů denně. Nyní je to už dvacet tun.

Místní to nijak nevzrušuje. Pouliční holič Muhammad Razig zamyšleně kývá hlavou, když je řeč o úklidu a svozu odpadků. Říká, že by to bylo potřeba, protože jemu ten strašlivý nepořádek a puch také dost vadí. Vzápětí ale elegantně vyhodí prázdnou tubu od pěny na holení před holičství.

Společnost Člověk v tísni získala grant EU na odpadový projekt, který zahrnuje jeho zpracování i likvidaci. V praxi to znamená během roku a půl změnit zvyklosti obyvatel a radnice v Baghu v nakládání s odpadem. Cílem je naučit je vracet vytříděné složky zpět do oběhu, ať už jako kompost nebo prostřednictvím  prodeje vytříděného plastu, papíru či skla a také je naučit zásadám bezpečného skládkování.

Cílem projektu je na malém vzorku populace dokázat, že změna je možná a replikovat užité metody postupně do dalších měst a míst, aby „Země čistých“, jak se Pákistán překládá, byla hodna svého jména. Jak to vypadá v praxi?

Občané v Baghu v rámci projektu založili environmentální komitéty – jakési uliční výbory, které dohlížejí na úklid v sousedství a organizují denní svépomocný úklid. Platí si na to uklízeče, který jim každé ráno vyveze kolečkem odpadky ze dveří až na označené místo svozu. Odtud ho pak každý den odvezou tři náklaďáčky až na skládku za městem.

Obyvatelé si toho cení. Už nemají skládku přímo na břehu řeky pod hlavním příjezdovým mostem do města, aby každý návštěvník pozbyl veškerých nadějí už při prvním kontaktu s Baghem. Evropanovi se vkrádá myšlenka, proč na takovou věc nepřišli už dávno sami.

Stojíme s místostarostou města Sadaqatem Gardezim na mostě, koukáme po proudu řeky, kde už se neplaví hromady odpadků, ale která ještě stále slouží jako myčka aut, buvolů a jiného dobytka, veřejné lázně, prádelna a samozřejmě jako zdroj pitné vody. Ptám se, jestli opravdu ještě nikdy nikoho nenapadlo přestat vyvážet odpad do řeky a najít jiné místo. Sadaqat zamyšleně dokouří cigaretu, špačka hodí před sebe do řeky, podívá se mi do očí
a odvětí: „Hmm...“ A já vím, že nelže.

Autor Libor Michvocík pracuje ve společnosti Člověk v tísni v Pákistánu

Příspěvky na IP PETrecycling.cz v archivech:
Příspěvky z archivu: 2007 > 2006 > 2005 > 2004 > 2003 > 2002 > 2001 > 2000