PETrecycling CZ je nekomerční, nezávislý, volně přístupný a nikým nesponzorovaný český webový portál v České republice.
Můj závěr intensivního studia nejnovějších výsledků R&D zní: "V současnosti existuje jediný efektivní a motivující systém na podporu environmentálně a ekonomicky nejvhodnějšího způsobu sběru nápojových jednocestných obalů (PET, ALU a skla) a tím je jejich zálohování v kombinaci s moderními odběrními RVM automaty.

Chtělo by to novou definici odpadů a druhotné suroviny

Na nutnost změnit náš postoj a naučit se vnímat odpady jako součást materiálového toku upozorňuje Anna Christianová (Centrum inovací a rozvoje, dříve známé jako Centrum čistší produkce) již dlouho. Šéfredaktorka Odpadů Jarmila Šťastná s ní hovořila o širších aspektech této otázky.Zcela s takovým novým přístupem souhlasím.

Říkáte, že nastal čas na změnu našeho postoje k odpadním materiálům. Můžete to přiblížit?

U nás, a vlastně v celé Evropě, nemáme dostatek surovinových zdrojů, paliv, železných a neželezných kovů (podle analýz je u nás dost jenom křemenného písku). To znamená, že musíme hledat jiné než primární zdroje surovin. Problém s využitím druhotných surovin se prohlubuje tím, že Evropa do značné míry přestala vyrábět a řada výrobků se dováží, zejména z Asie. Zkracuje se životnost zařízení, a také se méně opravuje. Dobrým příkladem je elektrošrot: v okamžiku, kdy jsou uživatelé dostatečně ekonomicky silní, aby mohli rychle měnit vybavení svých domácností, vzniká obrovské množství odpadů typu mixéry, ledničky, TV, elektronika, a dostávají se na skládky se všemi možnými riziky pro životní prostředí. Používání některých nebezpečných látek v nových zařízeních je už dnes legislativně omezeno. Tato zařízení však obsahují řadu dalších nebezpečných látek v miniaturním množství, které způsobují, že odpad může mít nebezpečné vlastnosti, když se shromáždí na jednom místě. Může docházet např. k jejich vyluhování, ale studie na toto téma se teprve chystají.

Jak se na tyto otázky dívají připravované strategie EU?

Nové evropské strategie odpadového hospodářství ke zdrojům a ekodesignu energetických zařízení jsou postaveny na podpoře Kjótského protokolu - jde tedy v první řadě o šetření energie. Pokud je na prvním místě šetření energií, pak se design zaměřený na recyklaci dostává až do druhé úrovně. V konkrétním případě se může stát, že např. nižší spotřeba energie při užívání zařízení bude vyžadovat použití pevně spojených kombinací materiálů, které budou nerecyklovatelné. Vždy si musíme vybrat, co v žebříčku kritérií má pro nás nejvyšší hodnotu, a tomu podřídit, co se stane s odpadem.

Vybraná technologie recyklace je vždy jakýsi kompromis, měl by vycházet z rozvahy, co je nejlepší. Materiálová recyklace je spojena s nějakou spotřebou energie. Jistě má smysl recyklovat hliník, což je mnohem méně energeticky náročné než výroba hliníku z rud, ale předpokladem je opravdu pečlivé třídění hliníkového šrotu, aby nový výrobek měl požadované vlastnosti.

Je třeba vědět, proč recyklaci děláme. Pokud nemáme jiný zdroj surovin, pak samozřejmě nic jiného nezbývá, ale pokud jiný zdroj máme, je třeba brát v úvahu další kritéria.

Je nejlepší dávat na první místo Kjótský protokol?

"Kjóto" je do značné míry politické rozhodnutí, které reaguje na nezodpovědné chování člověka. Já osobně si nejsem jistá, zda je z pohledu materiálové recyklace Kjótský protokol nejvyšší prioritou. Bylo by potřeba sepsat všechna kritéria, která je při recyklaci třeba brát v úvahu. Jakmile začneme posuzovat integrovaně všechny známé dopady, můžeme se dostat do takového labyrintu požadavků, že se v něm budou priority špatně vybírat.

Existují studie, které by tento problém řešily?

Pokusy najít nějaké jednotící kritérium proběhly ve Švédsku a Norsku. Zvolili výpočet energetické stopy, kdy se všechny činnosti spojené s recyklací přepočítávají na spotřebu energie. Tak vlastně všechny spotřeby převedou na společného jmenovatele, aby mohli posoudit, který z postupů je energeticky rozumnější. Výpočet je zatížený chybami, protože použité údaje byly shromážděny pro různé účely a člověk má někdy pocit, že se sečítají "hrušky s jablky". Je to něco podobného jako u LCA. I tam jsou často používány údaje z různých zdrojů, jde o relativní posuzování.

Nicméně energetickou stopu používají např. Švédové v automobilovém průmyslu k rozhodnutí, že daná součástka by se měla recyklovat určitým způsobem. Důsledkem jsou i úvahy o autech vyrobených jen z plastů nebo z hliníku.

V Německu se zase zabývají designem aut z hlediska spotřeby, protože zjistili, že auto představuje největší zátěž pro životní prostředí v etapě, kdy se používá.

V hierarchii nakládání s odpady je na nejvyšším stupni opětovné použití. Z praxe je zřejmé, že se realizuje jen těžko.

Vzhledem k rychlému technickému vývoji a změnám designu je otázkou, jestli bude možné opětovně používat použité součástky. U televizorů se např. skleněné obrazovky nepoužívaly, protože měly jinou hloubku, jinou konstrukci elektronového děla atd. Jde o záležitosti technického rázu.

Opakované použití není často z technického hlediska možné. A pokud by se použila starší součást do nového zařízení, může to znamenat ztrátu garancí nebo větší spotřebu energie. Všimněte si, když se v časopisech zabývají designem spotřebičů pro domácnost, zamýšlejí se nad zajímavým tvarem a barvami, které by oslovily zákazníka, ale nemluví se o tom, jestli je výrobek snadno demontovatelný, neberou se v úvahu kritéria ochrany životního prostředí. Považuji za licoměrnost vyspělých zemí, když starší zařízení opravují a vyvážejí do rozvojových zemí. Země, které mají nedostatek energie, by měly dostávat zařízení, která mají nejnižší spotřeby.

Spirála spotřeby a obměny zařízení se roztáčí velmi rychle. Je otázka, jestli jsou na to připraveni zpracovatelé a recyklátoři?

U výkonových prvků a polovodičů došla miniaturizace tak daleko, že se pohybují na úrovni molekulových vrstev prvků, v nichž nesmí být žádný defekt. Dostáváme se tak k superčistým materiálům, na jejichž výrobu se spotřebuje obrovské množství energie a musíme uvažovat, jak nakládat s těmito prvky po skončení životnosti.

Když se při recyklaci taví elektrošrot společně s jiným šrotem, dostávají se do slitin některé prvky, které mohou kvalitu slitiny ovlivnit. Ti, kdo nové materiály vyvíjejí, se většinou zabývají jen jejich výkonem a spolehlivostí, ale neuvažují o tom, že jednou se stanou součástí odpadu a bude třeba s nimi nějak naložit. Průmysl na to připravený není.

Nechtělo by to novou definici odpadů a druhotné suroviny?

Samozřejmě. Problém je v samotné definici odpadu - je definovaný jako věc movitá, které se chci, mám úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Za zbavení se považuje i to, když věc předám k využití. To, že se chci věci zbavit já, neznamená, že by nemohla mít pro někoho jiného cenu. Stává se věc odpadem, když já ji nechci, nebo spíš až tehdy, když ji nikdo neumí nebo nemůže využít? Je jednoznačné, že potřebuje zvláštní nakládání, pokud má nebezpečné vlastnosti a ohrožuje zdraví nebo životní prostředí.

Separovaný komunální odpad ve sběrném kontejneru ještě není druhotnou surovinou, protože není automaticky zaručena jeho kvalita. Druhotnou surovinou se stává, když lze s jistotou tvrdit, že má definované a kontrolované vlastnosti, tj. po dotřídění a případných dalších úpravách podle požadavků recyklátora. Musíme se zbavit byrokratického přístupu k odpadu, který se odvolává na definice v tabulce, resp. příloze směrnice, ale pomíjí možnost, že podle této tabulky je využitím odpadu již jeho úprava před regenerací, recyklací, získáním látek atd. Je třeba respektovat, že jde o materiálový tok, který chceme řídit. A pokud ho chceme řídit, tak není řešení v tom, že jeho část evidujeme jako "odpad". Jestliže je použitý ve výrobě jako druhotná surovina, je evidován jako vstup do výroby. Spíš musíme trvat na hledání technických možností využití, přičemž netvrdím, že je to jednoduché.

Dobrým příkladem je železný šrot, který byl z hlediska recyklace vždycky ekonomicky samonosný. Šrot díky tomu nikdy nikdo nepovažoval za odpad, ale jednoznačně za vyhledávanou surovinu a byly k němu vypracovány normy. Studie a experimenty pro jeho optimální využití vycházejí z teorie hutnických procesů. Odpadem je autovrak, ze kterého šrot získáváme.

Tento přístup by měly být univerzální a mělo by se tak přistupovat ke každému odpadu - zjistit, co musíme udělat, aby se využil. Přímo ukázkovou výzvou jsou odpady plastů. K problému bychom měli přistupovat jako k technické, věcné záležitosti a posoudit její dopady na životní prostředí a ekonomické dopady: za jakých podmínek se recyklace vyplatí. Pokud se musí některé činnosti dotovat, pak jen tehdy, když se to jinak udělat nedá.

Nová evropská strategie k prevenci a recyklaci odpadů a návrh nové směrnice o odpadech vycházely z praktických zkušeností, cílem bylo zvýšit využití zdrojů. Proto obsahovala i články k druhotným surovinám, výrobkům a zdrojům a snažila se o omezení byrokracie. Bohužel podle mých informací tyto články během dalších jednání z návrhu vypadly.

Měli bychom si zvyknout, že nové druhy odpadů, především odpadů výrobků, jsou surovinou pro nový typ průmyslového odvětví, než na jaký jsme v odpadářské branži zvyklí. Nemůžeme počítat s tím, že nevyžaduje kvalifikaci a spokojí se s dotací ze sociálních programů. Když musím najít řešení na úrovni průmyslu, je chráněná dílna jeho součástí, ale není základem koncepce. A proto musíme uvažovat, o čem vlastně průmysl odpadového hospodářství je.