Achim Schorb, Mario Schmidt a Udo Meyer
Ekobilance nápojových obalů v Německu - historie a současnost

HOME ARCHIV 2004 02.10.2004 Ekobilance nápojových obalů v Německu - historie a současnost
 

Závěr ze studie ifeu: "Nelze se dále spoléhat na zjednodušené pravidlo vratná před nevratnou, ale kontrolovat účinky na životní prostředí různých systémů detailními analýzami a vzájemně pravidla korigovat jednotlivými rozhodnutími

• Úvod
• Na jedno použití, nebo opakovaně používané?
• Opakovaně používané PET láhve – nová volba
• Vývojové potenciály
• Ekobilance v minulosti
• Probíhající průzkumy
• Požadavky ISO normy na ekobilance
• Proces kritického posouzení
• Kvalita dat
• Alokace
• Literatura
• Zdroj

Od doby vzniku ekobilancí se tyto analýzy zabývají převážně bilancováním obalů. Teprve s velkým odstupem za obaly následují chemické výrobky, stavební hmoty a pleny. Mezi obalovými ekobilancemi mají vysoký kurs a jsou na předních místech nápojové obaly, např. piva, mléka, minerálních vod a nealkoholických nápojů. Hlavně proto, že jak spotřebitelům, tak i politikům při každém hmátnutí po láhvi očividně napadne, jestli množství odpadu způsobené nevratnými/jednocestnými lahvemi silně naroste, nebo zda vratnými/opakovaně plněnými láhvemi  bude udrženo v mezích. Tomu odpovídá německá politika životního prostředí, zaměřená na přijetí a udržování kvót pro opakovaně plnitelné obaly.

Ještě před 30 léty nebyl trh nápojů na nádoby jednocestné, na jediné použití a opakovaně použitelné tak přísně rozdělen. Ať už mléko, víno, limonády nebo pivo, nápoje se dodávaly buď v sudech, nebo či konvích, nebo ve vratných opakovaně používaných lahvích. Od zavedení prvých nevratných výrobků, jako nevratných skleněných lahví, nápojových dóz nebo kartonů se trh dostal do pohybu. Od roku 1975 kdy se v USA na trhu osvěžujících  nápojů na bázi kávy poprvé objevily plastové láhve z polyetylén tereftalátu (PET), ocitl se dosud převažující obalový materiál sklo v rostoucí tísni. V Německu, mezinárodně známém jako "Glasinsel", byl tento vývoj prosazován především evropským vnitřním trhem a konkurencí s jinými evropskými výrobci nápojů. Stále více výrobců směřovalo svoji obalovou politiku na marketing, zkoušeli se svými individuálními obaly odlišit od konkurence a otevřít nové trhy, získat zákazníky poskytnutím vyšších výhod – lehkými a pohodlnými obaly – tím současně také snížit náklady, zčásti v oblasti logistiky.

Na jedno použití, nebo opakovaně používané?

Právě v oblasti okamžité spotřeby ("convenience") – což jsou objemy do 0,5 litru – byly v porovnání k obsahu relativně těžké vratné skleněné láhve vytlačeny lehčími nevratnými nádobami. Pro sycené nápoje to do doby asi před pěti lety tak neplatilo, jako například u mléčných výrobků, šťáv a "nesycených" nápojů. Nedostatečná odolnost proti zatížení u nápojových kartonů ještě dnes omezuje jejich používání. Byly to rovněž kvalitativní aspekty, které ještě donedávna na trhu omezovaly používání plastových lahví, jmenovitě nápojů sycených CO₂ a alkoholických. PET láhve nemohly být dlouho využívány pro minerálky, vzhledem k nasládlé příchuti, způsobené stopovými obsahy acetaldehydu, vznikajícího při jejich výrobě. U slazených nealko a limonád s obsahem kofeinu naopak k žádnému ovlivnění chuti nedocházelo. Z těchto důvodů význam PET v tomto tržním segmentu zesílil. Alkoholické nápoje nebylo možno do PET lahví plnit vzhledem k relativně vysoké propustnosti molekul kyslíku stěnami, takže nemohly být delší dobu uchovány čerstvé. Průmysl plastů se v minulých letech řešením těchto problémů intensivně zabýval a díky výzkumu a vývoji se nyní prosadily do dosud uzavřených trhů minerálních vod a také piva.                                     

Přesto není v Německu situace na trhu nápojů – minimálně ve vztahu k používaným systémům balení – v žádném případě přenechána volné hře nabídky a poptávky. V sedmdesátých a osmdesátých letech čelila politika životního prostředí důsledkům vzrůstajícího množství odpadů. Tento důsledek jen posiloval narůstající odpor proti stavbě nových spaloven. Z tohoto stavu nastal v Německu tzv. "nouzový stav likvidace odpadů"  a situace legislativně řešena v červnu 1991 schválením "Vyhlášky k zabránění obalových odpadů -  Verordnung über die Vermeidung von Verpackungsabfällen" (zkr.: Verpack-V).

Tím byla poprvé v hierarchii odpadového hospodářství dána zákonným opatřením přednost zabránění vzniku odpadů před jejich likvidací. V oddílu III, § 7 ff. vyhlášky VerpackV bylo vedle pracích a čistících prostředků a dispersních barev ošetřeno odvětví nápojových obalů. V něm bylo stanoveno, že tyto obaly jsou zásadně zatíženy zálohou ve výši 0,50 DM a budou osvobozeny od této zálohy jen do té doby, kdy kvóta vratných obalů neklesne pod hodnotu dosaženou v rozhodném roce 1991 (mléko 20 %; pivo, minerálky, šťávy, osvěžující nápoje a víno dohromady 72 %). Při novelizaci vyhlášky VerpackV v květnu 1998 byla tato kvóta znovu výslovně potvrzena.

V § 9 ve znění "Osvobození od zálohovací povinnosti, ochrana ekologicky příznivých nápojových obalů, něm. Befreiung von Pfandpflichten, Schutz von ökologisch vorteilhaften Getränkeverpackungen" se Spolková vláda zavazuje podíl ekologicky příznivých nápojových obalů každoročně zveřejňovat.

Co ale jsou ekologicky příznivé obaly? Takto byly v § 9, odst. 2 definovány vratné, opakovaně plněné obaly a navíc u segmentu výrobků z mléka uvedeny též hadicové sáčky z polyetylénu. To je výsledek nápojové ekobilance, kterou nechal v letech 1992–95 prosadit Spolkový úřad životního prostředí (viz níže).

Situace na německém trhu nápojů je tedy od schválení vyhlášky VerpackV rozhodujícím způsobem ovlivněna hrozbou záloh při podkročení kvóty a stejně tak je ovlivněn a konkurence mezi obaly. Každý podzim je plnícím firmám kladena otázka, zda osvobození od povinnosti zálohy zůstává, nebo ne. Ve skutečnosti byla kvóta v roce 1996 hodnotou 72,03 % ještě těsně dosažena.

Pro čtyři rozhodující segmenty trhu - minerální/stolní voda, nápoje bez CO2, osvěžující nápoje s CO2 a víno - dohromady se segmentem piva platí kvóta pro vratné obaly ve výši 72 %. byla zřejmá tendence odklonu podílu vratných skleněných lahví, s výjimkou nápojů bez CO2. Naproti tomu narůstal podíl multi-packů a PET lahví. Rozhodující reakcí vyhlášky VerpackV na kvótu německých vratných skleněných lahví bylo zavedení vratné PET láhve, která byla nasazena především v oblasti limonád s kofeinem již od počátku devadesátých let. Od té doby podíl nevratných PET lahví klesal.

Od 1995 se prosadil trend přechodu od obalového skla a na obalový materiál PET. K tomu přistoupilo to, že oblast nealkoholických nápojů expanduje; vyznačuje jej v celé Evropě v posledních deseti letech nárůst o 35 % na 190 l na hlavu a rok (Bussien, 1998).

Jiná je situace v oblasti minerálních vod, protože v ní jsou požadavky na kvalitu obalu obzvlášť vysoké. V roce 1997 bylo pouze z odvětví minerálních vod v Německu prodáno 9,6 miliard litrů , z toho 92 % bylo naplněno celkem do 2,5 miliardy vratných lahví (IDM, 1998). Se 1,7 miliardami exemplářů měla na tom hlavní podíl skleněná jednotná 0,7 l láhev s perlovým dekorem – krátce tzv. "Perlglasflasche." Tato skleněná láhev byla tehdy zavedena tehdejšími 143 členy družstva Genossenschaft Deutscher Brunnen (GDB) a v nezměněné formě dosud vládne na trhu. Má zvláštní přednost, a to tzv. "Poolbildung." Po vyprázdnění, jsou láhve navzájem vyměnitelné (pozn.: jde o normalizovaný typ). Teprve v posledních letech se objevilo přání výrobců po zlepšených a zvláště individuálních nádobách. Větší výrobci minerálních vřídelních vod přinášeli na trh nové skleněné láhve, částečně s vynechaným designem, jako např. Carolinen-Brunnen s jejich lahví Luigi-Colani. Avšak tyto individuální nádoby vratného systému jsou vázány na příslušného plniče a podmíněny odpovídajícím logistickým systémům pro zpětný transport prázdných nádob k výrobci.

Vedle malých skleněných lahví pro okamžitou spotřebu byly minerální vody a osvěžující nápoje (celkový objem plnění v roce 1997: 2 miliardy litrů) nedávno nabídnuty na tržním segmentu "nákup do zásoby" (> 0,5 l) v PET vratných lahvích. V roce 1996 zavedlo v Německu družstvo Genossenschaft Deutscher Brunnen (GDB) a to až několik let po výrobcích kofeinových limonád, pro tento trh vratnou láhev z PET. Silně narůstající trh s nesycenými nápoji pro okamžitou spotřebu, jako jsou např. ledové čaje Icestee, byl téměř výlučně zásobován PET lahvemi velkého objemu a nápoji v dózách. V zimě 1998 ohlásila, stejně jako GDB, zavedení vratné PET láhve i firma Gerolsteiner Brunnen, největší výrobce minerálních vod, pro výhradní použití v sektoru minerálních vod. Prvý pivovar, například Karlsberg, chtěl rovněž dodávat své výrobky v plastových lahvích.

Jaké jsou dnes uváděny proti staré vratné skleněné lahvi důvody? Váha obalu například mezi Perlglasflasche a novou PET lahví se liší jen u samotné láhve o více jak 500 gramů. Jedna přepravka na 12 prázdných lahví váží pro sklo více o 8 kilogramů, zatímco plastová varianta má hmotnost nižší než 2,5 kg. To má význam nejen pro zákazníky, ale i pro logistiku celého systému. Stará Perlglasflasche se svým systémem přepravek mimoto není kompatibilní s europaletami, které jsou dnes v obchodě používány. Kromě toho hrozí u skleněných lahví jejich rozbití a s tím spojené nebezpečí zranění.

(Pozn.: text v tomto odstavci už díky technologickému pokroku v zavádění několika typů bariérové ochrany už neplatí!). "Nicméně u skla, na rozdíl od plastu, nemůže docházet k žádnému vzájemnému působení s náplní, protože sklo je inertní. Sklo je pro kyslík a uvolňovaný bioxid uhličitý absolutně nepropustné, zatímco u PET lahví kyslík z vnějšku může do nápoje pronikat, a naopak kysličník uhličitý může z nápoje stěnami unikat. Obojí vede je snížení trvanlivosti nápojů."

PET láhve mají jako vratný typ vyšší oděr, vzhledem k otěru povrchu při transportu v přepravkách (Scuffing) a v důsledku toho nižší počet oběhů. Stejně tak vyšší tepelné nároky při výrobě v důsledku vyšší hmotnosti. Při praní plastové láhve je také třaba zabezpečit, aby láhve nepřiměřeně znečištěné tuky, nebo oleji byly vytříděny a odstraněny. Naproti tomu se praním skleněné láhve odstraníe beze zbytku také tvrdošíjné nečistoty. Na láhev dnes činí spotřeba vody na vymytí 170 ml čisté vody – oproti 1980 je to polovina (Frerker 1997).

Jaký existuje v oblasti nealkoholických nápojů potenciál vývoje lze ukázat na příkladu nápojových lahví pro sycené osvěžující nápoje v tržním segmentu nákupu do zásoby. Zatímco klasická láhev obsahu 0,7 l váží přesně 600 g, pak srovnatelné vratné PET láhve značně pod 100 g. To je významné obzvláště v oblasti transportu a logistiky a má rovněž značný vliv na ekobilanci různých nádob. U běžných skleněných lahví obsahu 0,7 litrů dosahují nákladní vozidla při cca 16.000 kusech (11.200 l) svoje maximální přípustné zatížení; při lehkých PET lahvích mohou naopak převážet přes 18.000 kusů 1 litrových lahví (18.000 l). K tomu přistupuje rozdílný materiál pro výrobu lahví; nicméně je zde třeba zohlednit počet oběhů vratných nádob, které mohou být podle použitých systémů velmi rozdílné.

Avšak i v oblasti skla existují inovační potenciály. Tak je diskutováno (pozn.: už dlouho a bez výsledku) použití vylehčených skleněných lahví, které pro jeden litr náplně jsou vyrobeny z tenkostěnného skla o hmotnosti < 500 g. Ke zvýšení odolnosti proti rozbití jsou potaženy navíc tenkou vrstvou  polyuretanu. Tato láhev byla zavedena např. firmou Bad Dürrheimer Mineralbrunnen. V minulosti byly vedeny diskuze ohledně zavedení vylehčené skleněné láhve obsahu 0,75 litrů uvnitř GDB, které měly postupně nahradit Perlglasflasche a tím zachránit pool vratných lahví v GDB (Wolters, 1997).Přesto mezitím vedoucí výrobce minerální vody vsadil na vratnou PET láhev. Zatímco v minulosti byla používána pro osvěžující nápoje sycené CO2 vratná PET láhev, ohlásila v zimě 1998 firma Gerolsteiner zavedení lehké vratné PET láhve také pro minerálky. Firma věří, že tím dosáhne zvýšení současného podílu na trhu z nynějších 10 % dlouhodobě na 17 %.

Tak jako má přechod na systém vratných PET lahví v branži velkých výrobců výhody, pak pro střední a malé plniče a tím pro převahu firem v odvětví minerálních vod má určité nevýhody. U téměř zcela inertního vratného skla, u něhož (při zastupitelných nákladech na vymytí a na již zaplacenou technologii) lze téměř všechny nečistoty vymýt, pak u plastových lahví nutno zamezit, aby spotřebitelem zneužité znečištěné vratné láhve (zneužité jejich naplněním látkami jako jsou minerální olej, benzin a jiné) zůstaly v lahvovém poolu. Takové látky mohou být hmotou plastové láhve absorbovány. Po jejím opětovném naplnění předají nápoji nežádoucí chutě a v extrémních případech dokonce jedy (pozn.: což by mělo být varovným signálem, protože k několika podobným skandálům již došlo). Zamezit to lze pouze nákladnou a drahou sensorikou pomocí spektrografie, což ale nutně vede k velkým investicím.

Na základě toho všeho vznikly v oboru obavy, že změnou technologie v oblasti minerálek směrem k vratným PET  dojde ke slučování a malé firmy, které působí zvláště na regionálních trzích, zmizí z trhu úplně. To by bylo nežádoucí i z ekologického hlediska, protože v regionálních strukturách odbytu jsou transportní vzdálenosti menší a tím také účinky na životní prostředí - zde v důsledku transportu nápojů - zvlášť příznivé.

Z toho se vycházelo a byly pro minerální vodu zkoušeny různé varianty a alternativy. Vedle vratných PET je to zvláště tak zvaná (pozn.: je velmi lehká, tedy levnější než vratná a ekvivalentní naší nevratné, označuje se někdy na rozdíl od vratné - MW a nevratné - EW jako ZW Zwei-weg Flasche) tzv. PET-Rücklaufflasche (na odkazu a na dalších místech si přečtěte zde publikované detaily v češtině) . Tato láhev je stejně jako vratná láhev zálohována ve vratné přepravce, v ní je po spotřebě nápoje přivezena zpět k plniči, tam ale není vypláchnuta a znovu naplněna, ale je využita materiálově. Cílem je přitom uzavření kruhu a pouze jedenkrát použitý lahvový materiál je využit na výrobu nové nápojové láhve. V procesu očištění je pak z druhově čisté dodané PET láhve získána druhotná surovina ve formě PET vloček, ze kterých se v následující fázi vyrobí nové nápojové láhve buď pomocí tak zvané sendvičové (vícevrstvé - multi-layer) metody nové láhve tak, že se pro střední mezivrstvu použije jen 40 % této sekundární PET suroviny ve formě získaných vloček, nebo se přivezené láhve recyklují tak zvanou metodou Super Cycle (pozn.: na odkazu v seznamu recyklačních firem jde o Super Cycle Plant v Beaune, Francie)
a ze vzniklého recyklátu se za přísady 50% nového nepoužitého PET vylisují opět nové nápojové láhve. Výzkumy, provedené ve Fraunhofer Institute IVV, Freising poskytly positivní výsledky k bezproblémovému využití recyklátu v potravinářství (NV, 1988). Náklady jsou pro výrobce u této metody na hranicích efektivity.

S tím ale vyvstává obtížná otázka: jak lze takové varianty v rámci vyhlášky VerpackV a při kvótách v ní stanovených interpretovat? Čistě z formálního hlediska musí být v současnosti Rücklaufflasche zařazena mezi jednocestné PET (Rummler, 1998). Její zavedení ve větším rozsahu však pravděpodobně povede k podkročení předepsaných 72 % a tím vznikne povinnost zálohování (pozn.: myslí se i jednotlivých Rücklaufflaschen, zatím jsou totiž zálohovány jako jednotka včetně vratné přepravky).

Zastánci tohoto typu Rücklaufflasche argumentují tím, že jako podstatné kriterium se pro ekologickou výhodnost nemůže kvóta Einweg/Mehrwegquote na tento typ vztahovat, neboť jde o celkovou bilanci, u níž je nutno zohlednit i další aspekty, např. účinky na životní prostředí spojené s logistikou a další. Za jistých okolností – a jako hypotéza – může být tato varianta využití ekologicky výhodnější, než varianta snížení podílu vratných lahví. V tomto případě by zákonodárce mohl – podobně jako v případě hadicového PE balení pro mléko – předem stanovit ve vyhlášce VerpackV výjimku.

Metoda ekobilance tak bude důležitou analýzou a nástrojem pro rozhodování v rámci těchto diskuzí. Nelze se dále spoléhat na jednoduché a zjednodušené pravidlo vratná před nevratnou, ale kontrolovat účinky na životní prostředí různých systémů detailními analýzami a vzájemně pak pravidla korigovat příslušnými rozhodnutími.

Po počátcích ve Spojených státech koncem sedmdesátých let, byly i v Německu na začátkem osmdesátých let - na základě programu BMFT s názvem "Analyse des Energie- und Stoffeinsatzes zum Verpacken flüssiger Nahrungs- und Genussmittel" podniknuty prvé formulace bilancí pro nápojové obaly (KFA-Jülich 1981). V roce 1984 se ve Švýcarsku objevila "Ökobilanz von Packstoffen", která provedla jako prvá agregaci dat pro různé emisní oblasti (půda, vzduch, voda) pro "kritická množství" (BUS, 1984). V létě 1990 zadal Spolkový úřad pro životní prostředí (Umweltbundesamt, zkr.UBA) projekční společnosti Lebenswegbilanzen studii "Ekoprofily obalů a obalových prostředků", která stejně jako studie ze Švýcarska měla popsat ekologickou situaci na německém obalovém trhu (UBA, 1995). Posouzení studie se na rozdíl od Švýcarska ponechalo na objednavateli.

Tato UBA studie - v důsledku přejmenování na "Ekobilance nápojových obalů - Ökobilanzen von Getränkeverpackungen" byla ze strany ILV doprovázena pracovní skupinou zástupců průmyslu, v níž byly zúčastněné průmyslové kruhy zapojeny do přípravy dat. Stanovení cíle – jako ve švýcarské studii – předložit veřejnosti data ekobilancí pro různé obalové materiály, však narazila na energické odmítnutí části obalového průmyslu. Výpočet bilance speciálního obalu - pouze pro jeden výrobek (např. pro vratnou láhev obsahu 0,33 l pivovaru XY) nebylo však v zájmu administrativy životního prostředí; ta byla mnohem spíše zainteresována na znázornění generického životního cyklu typického obalu pro nápoje, který je blíže německému průměru.

Ale i přes tuto nepozornost k jejím vlastním cílům byla ekologické bilance ze strany průmyslu zpochybněna. Navíc k tomu přistoupilo ještě to, že vyhláška VerpackV byla mezitím schválena. Báli se nyní, že dosažené výsledky ekobilance určité materiály ve srovnání s jinými mohou být napříště zvýhodněny. Sjednotili se na vzorném výpočtu dvou nápojových segmentů, totiž piva a mléka, namísto zveřejnění všeobecných bilančních dat, vztažených na materiál, jako ve švýcarské studii. Důvodem pro to byla skutečnost, že některé zúčastněné průmyslové svazy poskytly jen nekonkrétní údaje pro jakýsi "anonymní výpočet příkladu", který obecně nereprezentoval jednotlivé obalové materiály. Kromě toho vedla tato vědecká hádka mezi jednotlivými průmyslovými svazy a UBA k tomu, že výsledky byly zveřejněny teprve v roce 1995.

V letech 1990/91 a 1996 byly švýcarské bilanční studie aktualizovány na nejnovější stav a rovněž posouzení bylo formulováno nově, resp.bylo rozšířeno (BUWAL 1990-1997) (pozn.: BUWAL je zkr. pro švýcarský Bundesamt für Umwelt, Wald und Landschaft). V Německu byly výpočty příkladů (UBA 1995) použity ke zdůvodnění předností obalové směrnice a k prosazení cílů k zamezení vzniku odpadů.

Od ukončení studie UBA byly na žádost některých hospodářských kruhů provedeny ekobilanční studie pro různé nápojové obaly. Příkladem  pro to jsou studie porovnávající  skleněnou Perlglasflasche obsahu 0,7 l (GDB) pro osvěžující nápoje s vratnou PET lahví obsahu 1,0 l (GDB), nebo ekobilance, uskutečněná pro trh piva ve Spolkové republice Německo.

S přihlédnutím na příslušnou novelizaci Vyhlášky o obalech (VerpackV) a ke splnění zadaných úkolů z Vyhlášky o obalech EU (pozn.: Directive 94/62/EC on packaging and packaging waste - zde v českém překladu) pověřil UBA v létě 1996 nově vytvořenou projektovou společnost vypracováním druhé, aktualizované ekobilance pro nápojové obaly. Projektovou společnost (Projektgemeinschaft) vytvořily čtyři instituce: Prognos Basel, ifeu-Institut Heidelberg, GVM Wiesbaden a Pack Force Oberursel.

Úkolem byla analýza obalů následujících druhů nápojů:

• minerální voda (včetně. léčivých vřídelních a stolních vod),

• sycené osvěžující nápoje,

• nápoje nesycené CO2 (šťávy, nektary atd.) a

• víno.

K výměně zkušeností z prvé ekobilance pro nápojové obaly UBA a k vytvoření nutné jistoty jsou v této Projektové společnosti zastoupeny ifeu-Institut a GVM, které se podílely na prvé bilanci. V rámci Projektové společnosti zpracoval ifeu-Institut pracovní balík statického šetření, provedl aktualizaci a přípravu základních dat, modelování procesů výroby energie, dopravy a zpracování odpadu, jakož i realizaci výpočtu bilancí a potenciálních účinků za pomoci programu pro ekobilance umberto^®.

Projekt "Ekobilance nápojových obalů II" sestává ze dvou stupňů.

V první části analýzy (status-quo) byly z hlediska životního prostředí analyzovány informace o relevantních hmotách a tocích z 28 rozhodujících obalových systémů z tržního segmentu okamžité spotřeby (<0,5 l) a nákupu do zásoby (>0,5 l) a to na základě reprezentativních rámcových podmínek. V návaznosti na věcnou bilanci následovalo srovnání ekologických potenciálů účinku různých obalových alternativ.

Ve druhé části výzkumu byly odvozeny možné volby pro budoucí vývoj a ty pak byly zhodnoceny z několika hledisek (např. tloušťky materiálu, technologie, logistiky, atd.). Takto "optimalizované" obaly byly pak navzájem posouzeny a vyhodnoceny srovnáním jejich potencionálních účinků. Projekt bude podpořen metodickým grémiem zúčastněných zástupců z oblastí výroby obalů, výroby nápojů a jejich plnění a obchodu s nápoji. Kromě toho jsou zapojeny další hospodářské skupiny. Jejich úkolem je poradenství pro zpracovatele projektu v otázkách použitých dat a vyhodnocení výsledků.

V průběhu prací se však i při těchto promyšlených plánech objevily pochyby proti správnosti projektu, zvláště od zástupců obalového průmyslu kovových obalů a nápojových kartonů, jakož i společnosti Coca Cola GmbH jako plniče, uplatněné přes Spolkový svaz německého průmyslu (Bundesverband der deutschen Industrie - BDI) a byla dočasně vypovězena spolupráce (Plincke, 1998). Pochyby byly s konečnou platností odstraněny teprve v létě 1998, takže práce byly o půlrok zpožděny.

Tyto obnovené kontroverze s jednotlivými průmyslovými svazy a vyvolané průtahy v dokončení ekobilancí měly za následek, že řada výrobců (plničů) - v očekávání výsledků bilance v letech 1996 a 1997 - nerealizovala v běžném normálním rozsahu dosažený technický pokrok, nezajistila si na nové objevy investice. Stejně tak nebylo  možné odhadnout, zda eventuální výsledky bilance – jako tomu bylo např. u hadicových sáčků z prvé ekobilance UBA pro nápojové obaly –  nepovedou ve vyhlášce VerpackV k přeřazení možných inovací do skupiny "ekologicky příznivých nápojových balení." Tím došlo k jistému "zdržení vývoje a investic", která se v roce 1998 odrazila v tom, že v dodatku a rozšíření studie UBA byly zadány další ekobilance svazů a rovněž jednotlivých podniků. K nim náleží například objednávka GDB a též firmy Gerolsteiner Mineralbrunnen, vedoucí firmy v tržním segmentu minerálních vod. Totéž objednala Asociace PETcycle (na odkazu je nedávno uveřejněný překlad), která pověřila analýzou speciálně ifeu. 

Výsledky výše diskutovaných ekobilancí se očekávaly už pro rok 1999. Zvláště bylo třeba přihlédnout k tomu, aby studie byly v souladu s mezinárodními normami ISO pro ekobilance, které platí teprve nedávno. To platí o jedné ze základních norem "Ekobilance – principy a všeobecné požadavky" (ISO 14.040), která byly schválena v roce 1997. Mezi dalšími důležitými normami to je zvláště norma, zavedená v roce 1998:  "Stanovení cíle a rámce průzkumu jakož i věcná bilance" (ISO 14.041), které je příště nutno při ekobilancích zohlednit. Další normy pro ekobilance k ocenění účinku a k vyhodnocení jsou očekávány v roce 1999 (ISO 14.042 a ISO 14.043).

V průběhu sestavení ekobilancí se nejnověji vyžaduje tak zvaný proces kritického přezkoumání (Critical-Review-Prozess) nebo "kritická zkouška", což je odborné posouzení skupinou znalců, kteří jsou na studii nezávislí. Tato skupina expertů například rovněž zkoumá, zda ekobilance byly vypracována v souladu s normami ISO, zda metody jsou vědecky podloženy a odpovídají úrovni techniky, zda použité údaje jsou dostatečné a  účelné, nebo oblast sama o sobě je shodná. Tento Critical-Review-Prozess může přispět k lepšímu pochopení ekobilancí a zvýšit jejich věrohodnost.

Norma ISO 14.040 konkrétně požaduje: "Aby byla snížena  možnost nedorozumění nebo negativních účinků na externí zainteresované kruhy, musí být každá studie ekobilancí, jejíž výsledky budou použity ke zdůvodnění srovnávacích výroků, podrobena kritickým zkouškám."

Souhrnně lze konstatovat, že ekobilance, které budou zveřejněny a které navzájem porovnávají výrobky, jež si na trhu navzájem konkurují, se musí podrobit procesu Critical-Review na základě významu svých výsledků. Právě pro oblast nápojových obalů je právě tento postup zatím nevyhnutelný. To má přednosti a nevýhody:

• na jedné straně lze doufat, že pomocí těchto přísných postupů stoupne akceptace výsledků v odborném světě a mezi politiky.

• na druhé straně narůstá tímto procesem přezkušování podstatně cena každé ekobilance.

Ekobilance se tak stanou profesionálním nástrojem, který musí vyhovovat profesionálním nárokům.

V normě ISO 14.041 byly přesněji definovány požadavky na vypracování věcné bilance. Patří k nim např. otázka cíle studie a funkční jednotky, na kterou je srovnávání vztaženo (v případě obalů na nápoje je to dodání  1.000 l nápoje), hranice systému nebo uvažované kategorie dat. To bylo v technice ekobilancí zakotveno již dříve.

Zvláštní výzvou je nyní dodatečně požadovaný popis kvality údajů, které jsou do bilance začleněny. Tento požadavek je rozumný, protože výsledky a tím i možná politická nebo hospodářská rozhodnutí na vstupních datech podstatně závisejí. Zohledněn by měly být časový, geografický a technický vztah dat, tj. otázka, zda použitá data jsou s procesy modelového systému skutečně v souladu. K tomu patří údaje o reprezentativnosti, hustoty, úplnosti nebo přesnosti použitých údajů.

Pro nové ekobilance to znamená mnohem více přesnější dokumentace použitých údajů, což je spojeno s velkými výdaji. Mnoho datových souborů, které byly v odborném světě ekobilancí již dlouhá léta používány, nechalo tyto údaje zmizet, nebo jejich vývoj nelze vysledovat. K nim patří například i publikace rozličných průmyslových asociací, s důležitými, již vyhotovenými soubory dat pro základní suroviny, například pro plasty. Zde bude v příštích letech potřeba určité přechodné období, aby byly tyto datové soubory přizpůsobeny novým požadavkům norem ISO. Až do té doby lze v příslušných ekobilancích mimo jiné upozornit na určité mezery v informacích nebo na nedostatečnou dokumentaci.

Alokace

V ekobilancích se vyskytují opakovaně procesy, u kterých není vyráběn pouze jediný výrobek, ale v průběhu sdruženého postupu vzniká více produktů – ačkoliv pro ekobilanci je vyžadován jen jediný. Jedná se pak o problém výpočtu sdružených procesů nebo – v odborné terminologii LCA – o alokaci: jak bude rozdělena spotřeba zdrojů nebo emise mezi sdružené výrobky? Které přínosy budou uznány nebo minusy prominuty? Norma ISO 14.041 vyžaduje: kde jen to je možné, alokacím se vyhnout. To lze například dosáhnout tak zvaným rozšířením systému (Mampel, 1995). Systémová rozšíření jsou však velmi nákladná a snižují často transparentnost výsledků. V každém případě musí být použité alokace přesně popsány a zdokumentovány.

Alokace se vyskytují zvláště tehdy, když se v systému jako celku kromě jednotlivých výrobků vyskytují ještě jiné zužitkovatelné materiálové nebo energetické toky. To mohou být například užitečné energie nebo cenné materiály, event. sekundární suroviny, vznikající na výstupu bilancí. Právě v oblasti nápojových obalů jde o relevantní problém, protože takřka všechny obalové materiály po použití mohou být zužitkovány opět jako sekundární suroviny, např. sklo, hliník, plech nebo plasty.

V těchto případech musí být navrženy a použity vhodné metody ke spravedlivému započtení příslušných toků cenných hmot. Protože volba rozdílných alokačních předpisů je zpravidla relevantní výsledku, požaduje norma ISO dokonce analýzu citlivosti, což výdaj na zpracování ekobilance podstatně zvyšuje. Také pro již běžící ekobilance nápojových obalů to bude podstatný požadavek, který musí být pro jejich splnění v následujících měsících zajištěn.

Literatura

• Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland (1995): Leichte Flaschen, schwere Bürde. Bonn

• Bundesamt für Umweltschutz Schweiz(1984): Ökobilanz von Packstoffen. Schriftenreihe Umweltschutz 24. Bern, (CH)

• Bundesamt für Umwelt, Wald und Landschaft (1990): Methodik für Ökobilanzen auf der Basis ökologischer Optimierung. Schriftenreihe Umweltschutz Nr. 133, Bern (CH)

• Bundesamt für Umwelt, Wald und Landschaft (1991): Ökobilanz von Packstoffen Stand 1990. Schriftenreihe Umweltschutz Nr. 132, Bern (CH)

• Bundesamt für Umwelt, Wald und Landschaft (1996): Ökoinventare für Verpackungen. Schriftenreihe Umwelt Nr. 250 I und II, Bern (CH)

• Bundesamt für Umwelt, Wald und Landschaft (1997): Bewertung in Ökobilanzen mit der Methode der ökologischen Knappheit Ökofaktoren 1997. Schriftenreihe Umwelt Nr. 297 Bern (CH)

• Bundesgesetzblatt (1991): Verordnung über die Vermeidung von Verpackungsabfällen (Verpackungsverordnung - VerpackV). Bonn

• Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit (1998): Verordnung über die Vermeidung und Verwertung von Verpackungsabfällen. (Verpackungsverordnung – VerpackV). Neufassung vom 29.5.98. Bonn

• Bussien, H.(1998): Der Markt für alkoholfreie Getränke. In: Der Mineralbrunnen, 7/1998, S. 268ff

• Frerker, M. (1997): Freiheit von Keimen. Glasverpackung – Fortschrittliche Flaschenreinigungs- und Abfüllverfahren. Getränkeindustrie 10/97, S. 692-694

• Gesellschaft für Verpackungsmarktforschung, GVM (1994): Einweg- und Mehrwegverpackung von Getränken. Auswertung für das Umweltbundesamt Vorhabennr. 10350121. Wiesbaden

• Gesellschaft für Verpackungsmarktforschung (GVM) (1997): Einweg- und Mehrwegverpackung von Getränken. Auswertung für das Projekt Ökobilanz von Getränken II des UBA.

• Informationszentrale Deutsches Mineralwasser, IDM (1998): Deutsche Mineralbrunnen schaffen Rekordabsatz. In: Der Mineralbrunnen 2/98, S.57, Bonn

• KFA-Jülich (1981): Analyse des Energie- und Stoffeinsatzes zum Verpacken flüssiger Nahrungs- und Genussmittel. Forschungsprogramm des Bundesministeriums für Forschung und Technologie

• Mampel, U. (1995): Zurechnung von Stoff- und Energieströmen – Probleme und Möglichkeiten für Betriebe. In: Schmidt u. Schorb (1995), S. 133-146

• Neue Verpackung, NV (1998): Qualitätssicherung für PET-Recyclate Heft 10/98, S.10. Heidelberg

• Plincke, E. (1998): Ökobilanz Getränkeverpackungen: Zielsetzungen, Zwischenergebnisse und Perspektiven. in: Flüssiges Obst Heft 8/98 S. 466ff

• Rummler, Th.(1998): Novelle der Verpackungsverordnung, Mehrwegschutzquote und Verpackungsentwicklungen. In: Der Mineralbrunnen 6/1998, S. 231ff, Bonn

• Schmidt, M., A. Schorb (1995): Stoffstromanalysen in Ökobilanzen und Öko-Audits. Berlin/Heidelberg/New York

• Umweltbundesamt (1992): Ökobilanzen für Produkte, Bedeutung – Sachstand – Perspektiven. UBA-Texte 38/92, Berlin

• Umweltbundesamt (1995): Ökobilanzen für Getränkeverpackungen. UBA-Texte 52/95, Berlin

• Wolters, A. (1997): Fünf Thesen zu Perspektiven der Getränkeverpackung. Getränkeindustrie 8/97, S. 446-448

Zdroj:

A: Schorb, M. Schmidt, U. Meyer (1998). In: (Schmidt/Höpfner, 1998): 20 Jahre ifeu-Institut. Engagement für die Umwelt zwischen Wissenschaft und Politik. S. 269-280 

Best View : 800x600 resolution with Internet Explorer 4.x or above.