PETrecycling CZ je nekomerční, nezávislý, volně přístupný a nikým nesponzorovaný český webový portál v České republice.
Můj závěr intensivního studia nejnovějších výsledků R&D zní: "V současnosti existuje jediný efektivní a motivující systém na podporu environmentálně a ekonomicky nejvhodnějšího způsobu sběru nápojových jednocestných obalů (PET, ALU a skla) a tím je jejich zálohování v kombinaci s moderními odběrními RVM automaty.

JIŘÍ ZÁZVORKA, MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Instinkt-online o "odpadcích"

Zavalujeme se odpadky. Víte, co všechno se z nich dá vyrobit?

Každý občan České republiky ročně vyprodukuje zhruba dva metráky domovního odpadu. To je dohromady více než dva miliony tun odpadků, které zpravidla končí na skládkách. Lahve, plechovky, fólie, zbytky potravin zaplavují krajinu. Většina z nich by přitom mohla být znovu využita.

Uvědomili jste si někdy, co se děje s plastovou lahví od minerálky či plechovkou od coly poté, co je vyhodíte do odpadu? V drtivé většině případů bohužel skončí ve spalovnách a na skládkách. Většina odpadků se přitom dá znovu zužitkovat. Z PET lahví se dělají například fleecové bundy, z kelímků od jogurtů protihlukové stěny, plechovku od coly můžeme využít při tavení oceli či svařování kolejnic. Technologie, které to umožňují, existují i v České republice. Jenže bývají jen málo využité.

Stěny z odpadků

Najít firmu Transform v Lázních Bohdaneč poblíž Pardubic není nic složitého. „To nemůžete minout, poznáte ji podle smradu,“ radila nám hospodská, které jsme se ptali na cestu. Malá továrna na kraji městečka skutečně moc nevoní. A ani nemůže. Popelářské vozy do ní totiž denně svážejí obsah žlutých kontejnerů, tedy těch, do kterých se házejí plasty. V bohdanečské továrně z nich vyrábějí například desky připomínající dřevotřísku, zatravňovací dílce, sloupky, ohradníky či díly, ze kterých se sestavují protihlukové stěny.

"Odpad musíme nejdřív vytřídit, asi patnáct procent totiž tvoří balastní látky jako papír, nejrůznější kovy či sklo. Zvlášť třídíme také PET lahve, které prodáváme na další zpracování," říká předseda představenstva firmy František Prokop.

Teprve zbylé plasty - kelímky od jogurtů, igelitové tašky, nejrůznější plastové obaly a fólie - se dál zpracovávají. Fóliové materiály se spékají, tvrdé plasty melou. Výsledný materiál se smíchá a putuje do extrudéru - stroje, který směs roztaví. Horká směs je pak vtlačována do kovových forem, kde na sebe bere tvar konečného výrobku.

"Za rok jsme schopni zpracovat dvanáct tisíc tun odpadu, ze kterého vznikne pět tisíc tun výrobků. Bohužel nemáme dostatek odpadu z Česka, takže část ho ještě musíme dovážet. Ani společenská poptávka po výrobcích z druhotných surovin není moc velká, stát totiž nemá snahu takové výrobky zvýhodňovat třeba sníženou daní z přidané hodnoty," stěžuje si Prokop. Například zatravňovací dílce, které Transform vyrábí, jsou podle něj cenově srovnatelné se stejnými výrobky z betonu, a navíc v nich ještě lépe roste tráva, protože do sebe nevsakují vodu. "Ale kupují si je spíš soukromníci, třeba domů na dvorek. Města zatím moc zájem nemají. Výjimkou je Hradec Králové, kde jsou naše výrobky už na čtyřech parkovištích."

Mrhání plechovkami

Jiná firma, Alutherm, sídlí v areálu kovohutí v Mníšku pod Brdy. Ze starého hliníku vyrábí čistý hliníkový prášek, který se používá v ocelárnách k dezoxidaci oceli, případně jako okysličovadlo při svařování kolejnic. Starý hliník prochází několika fázemi ručního třídění, drcení a magnetické separace. Potom se v rotační peci zahřeje na 500 stupňů Celsia. Při této teplotě se z něj vydestilují organické látky. Odtud zamíří do mlecí linky, kde se z něj odsají zbylé prachové nečistoty. Nakonec se hliníkový prášek vytřídí podle velikosti zrna. Typickou představitelkou hliníkového odpadu je plechovka od piva či limonády, firma jich přesto zpracuje jen minimum.

"Není to proto, že bychom nechtěli, ale plechovky prostě nejsou," říká ředitel firmy Jiří Šebek. Při pohledu na přeplněné regály s nápoji v českých obchodních centrech to zní trochu neuvěřitelně. Jenže v České republice se plechovky nezálohují, zvlášť netřídí a ani sběrné suroviny většinou nechtějí tento tenkostěnný hliníkový odpad brát. "Plechovky zaberou hodně místa, často v nich zbývá biologický odpad a není výjimkou, že lidé do nich házejí třeba ocelové matice, aby byly těžší. Měsíčně jich proto zpracujeme minimálně, tak pět set kilo. Naše spotřeba je přitom kolem tří set tun," dodává Jiří Šebek. Na skládkách a ve spalovnách tak končí stovky tun drahé suroviny, která by šla jednoduše znovu využít. Z jediné tuny plechovek jde totiž získat asi 860 kilogramů hliníku. I firmě by se vykupování plechovek vyplatilo.

V současné době je totiž většinu hliníkového šrotu nucena dovážet ze zahraničí.

"Když bude dostatek plechovek, omezíme dovoz. Pro nás to bude jen levnější. Pokud by v plechovkách nebyla nalitá voda nebo nastrkané matky, jsme schopni je vykupovat okolo pětadvaceti korun za kilo," tvrdí ředitel.

PET, tam a zpět

Mnohem lépe než hliníkové plechovky jsou v České republice využívány staré PET lahve. Nejdříve se na speciálním pojízdném pásu vytřídí od ostatních plastových odpadů. Hned poté je čeká další segregace. Tentokrát podle barvy. Na jinou hromadu padají lahve čiré, na jinou barevné - modré a zelené. Odtud zamíří do lisu, aby se zmenšil jejich objem a zjednodušil případný další transport.

Velké balíky slisovaných PET lahví odlišených podle barvy si totiž odvážejí nákupci a jejich další zpracovatelé nejen z Čech, ale především z Německa. Dále se lahve upravují
v drticím zařízení. Jsou rozkouskovány na čtrnáctimilimetrové částečky, takzvané PET vločky. Ty se musejí čistit. Suchou (moje pozn.: která se v Evropě nepoužívá) nebo i mokrou cestou. U mokré jsou částečky vykoupány ve speciálním roztoku, který odlepí etikety, odstraní i zbytkové lepidlo. PET vločky klesnou ke dnu a třeba lehčí zátky zůstanou na hladině, tím dojde k dalšímu protřídění.

PET láhev, teď už v podobě PET vloček, se po dalším čistění a tepelném zpracování na granulát nafouká do speciálních vaků. Zpracováním vyčištěných vloček se zabývá více firem, ne všechny z nich dělají stejný finální produkt a vesměs nejde o čistou recyklaci. Buď z nich zpracovatelé, jako je třeba firma Silon ve Veselí nad Lužnicí, vyrábějí netkané textilie, izolační materiály, případně směsi plastů na stavební díly nebo tyče.

Také je ve velkém kupují hlavně zpracovatelé z Číny, kteří z nich vyrábějí technická vlákna a následně šijí oblečení, například fleecové bundy  (pozn.: dnes se ale již REcyklují  na nové PET láhve, s nákladovými úsporami ve výši 10-20% - a to i při současných neefektivních systémech sběru do kontejnerů nebo pytlů).

I s PET lahvemi by se ovšem mohlo nakládat mnohem lépe, do sběrného kontejneru na plasty se jich totiž dostane pouze dvacet procent.

"Chybou legislativců je fakt, že udělali z PET lahví odpad. Lidé s nimi proto také jako s odpadem nakládají, což je špatně. PET lahve by se měly zálohovat stejně jako ty skleněné, znamenalo by to jistou motivaci," tvrdí Jiří Nezval, autor internetového portálu o recyklaci PET lahví PETrecycling.cz.

"Jen v roce 2003 bylo u nás prodáno kolem jeden a půl miliardy PET lahví," dodává Nezval.

Příliš levné skládky

Životní prostředí se z tragického stavu, ve kterém bylo v osmdesátých letech minulého století, sice pomalu vzpamatovává, ale na první pohled je jasné, že se svými odpady ještě příliš nakládat neumíme. Naprostá většina odpadu z domácností totiž končí na skládkách, již méně odpadků se spaluje a jen malé množství se třídí a dále využívá. Skoro 87 procent odpadu z domácností není vůbec recyklováno. Plán odpadového hospodářství České republiky přitom stanoví, že míra materiálového využití komunálního odpadu by měla do roku 2010 stoupnout na padesát procent.

"Množství tříděného odpadu sice stoupá, ale za západní Evropou stále dost zaostáváme. Relativně nejlépe jsme na tom ve skle, kterého vytřídíme asi šedesát procent. Dostali jsme se tak na úroveň horších evropských států, jako je třeba Španělsko. Na špičku ale nemáme, například ve Švýcarsku lidé vytřídí až 95 procent skla,“ tvrdí Milan Havel, odborník na odpady a toxické látky z ekologického hnutí Arnika. Jedním z hlavních důvodů, proč se v Česku stále tak málo recykluje, je příliš nízká cena za skládkování. Za jednu tunu běžného komunálního odpadu dnes na skládce zaplatíte přibližně tři sta korun, do roku 2009 by se částka měla zvednout na pět set. Přitom v západoevropských zemích jsou sazby za skládkování často několikanásobně vyšší - běžně v přepočtu více než 1500 korun za tunu. Zpráva OECD o životním prostředí a ekologické politice v České republice výslovně podotýká, že "skládkový poplatek zůstává příliš nízký, než aby podporoval ekologicky příznivé techniky nakládání s odpady".

Nízká cena za skládkování s sebou ale přináší i jiný vážný problém. Inspekce životního prostředí od loňského podzimu řešila již sedm případů nelegálního uskladnění odpadu ze zahraničí. I když naše zákony dovoz a ukládání odpadu z ciziny na naše skládky ani do spaloven nepovolují, zejména Němcům se vyplatí riskovat pokuty a odpadky k nám načerno dovážet. Vždycky se totiž najde někdo, kdo přivře oči a za úplatek jim kamion s harampádím někde vyloží. Inspektoři se obávají, že zachycena byla zatím jen špička ledovce těchto případů, a po celé České republice existují desítky skládek, na kterých jsou uloženy stovky tisíc tun nelegálně dovezeného odpadu.

O problému se začalo hovořit zejména poté, kdy v Libčevsi u Loun začátkem letošního února shořela černá skládka odpadu dovezeného právě z Německa. Kamiony do areálu bývalého kravína dovezly více než tři a půl tisíce tun domovního odpadu, který navíc někdo, nejspíš v zájmu zahlazení stop, zapálil. Lounská radnice kvůli hustému štiplavému kouři dokonce musela svolat krizový štáb a varovat obyvatele, aby omezili větrání a vycházení ze svých domů. Vedení města se totiž obávalo, aby se mrak, který obsahoval jedovatý oxid uhelnatý, neobrátil na město.

Pohodlní Češi

Barevné kontejnery na tříděný odpad nicméně v ulicích obcí a měst přece jen postupně přibývají. Podle údajů společnosti Eko-Kom, která dohlíží na cestu obalů od jejich uvedení na trh až po recyklaci, má v současné době možnost třídit odpad již devadesát šest procent lidí, tedy zhruba 9,8 milionu obyvatel Česka (v roce 1999 to bylo pouhých dvacet procent populace). Jenže přítomnost kontejnerů v ulicích ještě neznamená, že lidé odpadky skutečně třídí.

"Je pravda, že do systému tříděného sběru odpadů bylo v roce 2004 zapojeno 96 procent populace, ovšem pouze teoreticky. Znamená to pouze jediné: v obci, kde tito lidé bydlí, stojí barevné kontejnery na tříděný odpad. Ovšem zatímco popelnice jsou před každým domem, k barevným kontejnerům lidé musejí docházet v průměru 170 metrů. Kvůli tomu ve skutečnosti odpady třídí jen 62 procent občanů," uvádí ekologické hnutí Duha ve své zprávě o stavu odpadového hospodářství. Ekologové svá tvrzení dokládají průzkumem, který provedla agentura Factum Invenio. Ta potvrdila logickou úvahu, a sice že ochota lidí třídit doma odpady postupně klesá se vzdáleností, která je dělí od kontejnerů.

Pokud jsou kontejnery umístěny do padesáti metrů od domu, 57 procent respondentů uvedlo, že odpad třídí vždy. Při vzdálenosti nad dvě stě metrů tak činí ale již jen 34 procent lidí.

Nejde ovšem jen o vzdálenost. "V České republice je dnes k dispozici více než 116 tisíc kontejnerů na tříděný odpad. Do systému je zapojeno téměř pět tisíc obcí a měst. Mentalita Čechů je ale prostě taková, že jsou líní třídit. A není to pouze o tom, že to mají ke kontejnerům daleko. V Německu také nestojí kontejnery před každým domem, a lidé tam tříděný odpad přesto nosí. Je to i o zodpovědnosti,“ říká tisková mluvčí společnosti Eko-Kom Kateřina Šarounová.

Moje pozn.: Kateřina Šarounová zjevně neví, co si Češi ve skutečnosti myslí. Nejsou totiž líní třídit odpad, ale když vidí TV šot a.s. EKO-KOM "Nebuďte líní - třiďte odpad," myslí si: "Když platím ročně za "odpad" 500 Kč na hlavu -  včetně kojenců, tak ať si to vytřídí sami".

"Jsme vážně pohodlní. Novopacký pivovar si dělal průzkum u lidí, kteří kupovali jejich pivo v PET lahvích. Ptali se jich, proč dávají přednost plastovým lahvím před sklem. A jedním z hlavních důvodů, které tito lidé uváděli, byl, že když dělají velký nákup a nakládají velká balení piv do auta, neumažou si kalhoty, protože plastové lahve do kufru mohou hodit, ale basy se skleněnými lahvemi by tam museli opatrně pokládat," doplňuje Milan Havel z Arniky. 

(Moje pozn.: to snad ani nemyslí M.Havel vážně? Jde o pivo Rumburák v 1,5 l PET láhvi, které určitě není No.1 na českém trhu. Podsouvá čtenářům tajné přání pivovarů, ne skutečnost).

Zaveďte zálohy

Jak ale lidi donutit, aby odpad třídili? Jednou z možností je zavést zálohování PET lahví a plechovek podobně, jako je tomu u lahví ze skla. Lidé totiž jen málokdy vyhodí něco, za co dostanou nazpět peníze.

V roce 1994 již jeden pokus o zálohování PET lahví proběhl. Společnosti Coca Cola a Pepsi Cola své nápoje začaly prodávat ve tvrdých PET lahvích, které se zálohovaly deseti korunami.

I tento pokus ovšem zhatila lidská pohodlnost. "Obě společnosti se po roce vrátily
k nevratným lahvím. Lidé ty zálohované totiž nekupovali. Nechtělo se jim s nimi tahat zpět do obchodu, při skladování doma jim zabíraly místo a většině lidí se navíc zdála desetikorunová záloha příliš vysoká," říká mluvčí Eko-Komu. O zálohování plechovek, které je běžné například v Kanadě či USA, se podle ní zatím vůbec neuvažovalo, prodají se jich totiž pouhá čtyři procenta ze všech balených nápojů a při tak malém množství by se takový systém nevyplatil.

Moje pozn.: do tohoto textu se díky mluvčí monopolní AOS EKO-KOM a.s. dostaly naprosté dezinformace.

• Bodejť by měly mít obě tyto globální společnosti (ale i jejich globální obchodní partneři) zájem na vracení silnostěnných a 4x těžších PET lahví, jejichž cena je z toho důvodu 4 x vyšší, když mohou plnit své nápoje (v zemích jako je Česko, všech zemích na východ od bývalé železné opony, ale taky v Mexiku, Indii, atd.) do pro ně 4 x levnějších obalů, o které se obchod nemusí dále vůbec starat? Když jim to politici a legislativa umožní?

• Proč se Německo od roku 2001 vytrvale bránilo zavádění těchto silně vylehčených a levnějších PET lahví  určením  minimální kvóty na trhu právě u těch zálohovaných, vícecestných nápojových obalů ve výši 72%?

• Proč se jim to nepodařilo, proč podíl vytrvale klesal a po nekonečných tahanicích byly zálohy na tyto nápojové obaly na jedno použití definitivně uzákoněny a od 1.5.2006 platí?

Mluvčí AOS EKO-KOM a.s. Kateřina Šarounová o tom patrně vůbec nic neví, protože v devadesátých letech chodila zřejmě ještě do mateřské školky. A opakuje tvrzení, vyhovující také EKO-KOMU. Tak to totiž vůbec není, vůbec nešlo o pohodlí, zabírání místa, nepatrný podíl atd.. Šlo a jde o obrovské peníze právě těch, kteří jsou tak vehementně proti, jak si lze snadno spočíst.

Rezervy máme i ve třídění biologického odpadu, tedy veškerých zbytků jídla, či zahradního odpadu. Jeho naprostá většina se totiž odváží na skládky, kde tlí. Při tlení vzniká metan, a právě ten hned po oxidu uhličitém nejvíce přispívá ke globálním změnám klimatu. Každý dobrý hospodář přitom ví, jak zbytky z kuchyně zlepší kvalitu jeho kompostu. A právě kompostování je dobrou alternativou. Jen těžko se sice dá kompostovat v paneláku, ale ideální je na vesnicích či ve vilových čtvrtích měst.

"O krok napřed je Slovensko, kde od prvního ledna platí nový odpadový zákon. Podle něj musí všechny obce odpad ze zeleně povinně kompostovat, nesmějí ho tedy vyvážet na skládky. U nás se program na třídění biologického odpadu právě rozjíždí v Královéhradeckém kraji," dodává Havel. Situace se u nás výrazně nezlepší, dokud nebudou komfortnější recyklační služby. V západoevropských městech se například osvědčil pytlový sběr tříděného odpadu. Lidé nemusejí nosit odpadky do vzdálených kontejnerů, ale dávají je do několika barevných pytlů, které se svážejí přímo od domu. Zatím je možná pohodlné odpad prostě někam vyhodit, aby ho někdo odvezl na skládku. Otázka je, jestli už ovšem na té skládce sami dávno nežijeme.