Co je a co není odpad musí řešit v Česku soud?

Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č.j. 11 Ca 71/2004-47 zřejmě není v Česku legislativcům dosud jasné, co je a co není odpad. To ukazuje na kvality naší legislativy. Rovněž na kompetentnost legislativních útvarů, zde příslušného ministerstva, kterým je MŽP.

Konkrétní ukázka ze soudního rozhodnutí z oblasti odpadového hospodářství

• K pojmu "odpad" a rozhodnutí v pochybnostech, zda je věc odpadem.

• K porušení obecných povinností dle § 12, odst. 1  zákona o odpadech 185/2001 Sb. a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

I. Postup, kdy správní orgán rozhoduje v pochybnostech o tom, zda se určitá věc považuje za odpad či nikoli, není libovůlí správního orgánu, či nepřípustným rozšiřováním výčtu odpadů nad rámec ustanovení § 3 odst. 1 zákona o odpadech, ale postupem, který zákon o odpadech výslovně předpokládá, a sice v ustanovení § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech.

II. Movitá věc (v tomto případě bahno a sediment z rybničního dna – pozn. zpracovatele), které se obec chtěla zbavit, je odpadem. To, že další faktické kroky směřovaly nikoli k uložení na skládku, ale k tomu, že bylo uvažováno o jeho dalším využití, neznamená, že pouze v důsledku změny následného způsobu využití nelze movitou věc nadále považovat za odpad.

III. Skutečnost, že zákon u některých odpadů stanoví konkrétní postup využití odpadů a u některých takový postup nestanoví, sama o sobě neznamená, že by v případě uložení pokuty za nakládání s odpady, jejichž využití není zákonem konkrétně upraveno, bylo takové rozhodnutí nezákonné.

IV. Skutková podstata správního deliktu dle § 12 odst. 1 zákona o odpadech je taková, že správního deliktu se může dopustit každý, nikoli pouze původce odpadu.

Z odůvodnění:

Postup, kdy správní orgán rozhoduje v pochybnostech o tom, zda se určitá věc považuje za odpad či nikoli, není libovůlí správního orgánu, či nepřípustným rozšiřováním výčtu odpadů nad rámec ustanovení § 3 odst. 1 zákona o odpadech, ale postupem, který zákon o odpadech výslovně předpokládá, a sice v ustanovení § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech.

Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě se o odpad jednalo, neboť to byla movitá věc, které se obec chtěla zbavit. To, že další faktické kroky směřovaly nikoli k uložení na skládku, ale k tomu, že bylo uvažováno o jejich dalším využití, neznamená, že pouze v důsledku změny následného způsobu využití nelze movitou věc nadále považovat za odpad. To proto, že nadále zůstává zachován charakter věci, které se v tomto případě chtěla obec zbavit. Je nerozhodné, zda odvozem na skládku či odvozem jinam. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru o tom, že věci splňující jinak znaky definice odpadu by nebylo lze v určitých případech za odpad považovat jenom proto, že byly vyvezeny jinam než na skládku.

Žalobce dále namítal nejednoznačnost postupu stanoveného zákonem pro využití rybničního bahna (oproti postupu upraveném např. u používání kalů z čistíren odpadních vod). K tomu je třeba konstatovat, že žalobce konkrétně neuvádí, v čem tato okolnost způsobuje nezákonnost rozhodnutí. Skutečnost, že zákon u některých odpadů stanoví konkrétní postup využití odpadů a u některých takový postup nestanoví, sama o sobě neznamená, že by v případě uložení pokuty za nakládání s odpady, jejichž využití není zákonem konkrétně upraveno, bylo takové rozhodnutí nezákonné.

Žalobce namítal, že nebyl původcem odpadů, za původce odpadů považoval obec H. Je třeba konstatovat, že podle ustanovení § 4 písm. p) zákona o odpadech je původcem odpadů právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Soud ne zcela zastává stanovisko žalovaného o tom, že žalobce byl původcem odpadů, neboť má za to, že při činnosti žalobce nedošlo ke vzniku bahna nebo sedimentu. Podle názoru soudu je původcem bahna obec. Soud však musel vycházet z toho, že skutková podstata správního deliktu dle § 12 odst. 1 zákona o odpadech je taková, že správního deliktu se může dopustit každý, nikoli pouze původce odpadu. Vzhledem k tomu, že sankce byla žalobci uložena nikoli jako původci odpadu, ale jako subjektu, který s odpadem nakládal (a lze jej tedy podřadit pod kategorii "každý" v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o odpadech), neshledal soud tuto okolnost za důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Zajímalo by mne, jak posuzovat v případě movité věci, totiž plastového "odpadu," konkrétně PET lahví otázku původce odpadu, kterým je údajně podle našeho zákona obec - a tudíž je rovněž jeho vlastníkem. Je známo, že při její činnosti tento odpad nevznikl, ale vznikl činností spotřebitelů, kteří chtěli uhasit žízeň, nebo dokonce vést "zdravější život" a při zakoupení nápoje zaplatili obchodu nejen za nápoj, ale rovněž za PET láhev?

Jak je možné, že s touto movitou věcí disponuje jako vlastník obec a navíc jako subjekt, který s odpadem nakládá a umožňuje jeho prodejem jeho zcizení ve prospěch dalších právnických nebo fyzických osob?

Dokonalou ukázkou kvality naší legislativy je právě dovoz tisíců tun skutečných odpadů do ČR. Pojem "odpad" je tedy v ČR dosud španělská vesnice. A kompetentní orgány de facto kompetentními nejsou.

Z TOHOTO "IGELITOVÉHO ODPADU" SE ALE BRZY - V SOUVISLOSTI S RŮSTEM CENY VÝCHOZÍ SUROVINY PRO VÝROBU PET, TJ. NAFTY  -  STANE "ZLATÉ VEJCE". ALE TO AŽ V MOMENTĚ, KDY SI HLAVNÍ PRODUCENT (HYPERMARKETY) UVĚDOMÍ, ŽE ZA "ODPAD" DOSTALI SPOTŘEBITELEM ZAPLACENO A PROSAZENÍM ZÁLOHY A JEJÍM VRÁCENÍM (NA COŽ JSOU JIŽ VYBAVENI JEJICH MODERNÍMI AUTOMATY NA ODBĚR ZÁLOHOVANÝCH PIVNÍCH LAHVÍ) S STANOU RÁZEM MAJITELI! TAKŽE PROSAZENÍM ZÁLOH NA NÁPOJOVÉ PET LÁHVE ZÍSKAJÍ VELMI CENNOU KOMODITU - MÍSTO ODPADU "REAL GOLD." PC PET LAHVÍ JE TOTIŽ NA CELÉM SVĚTĚ NEDOSTATEK. SNAD TO SAMI JAKO MISTŘI OBCHODU POCHOPÍ?

Příspěvky na IP PETrecycling.cz v archivech:
Příspěvky z archivu: 2007 > 2006 > 2005 > 2004 > 2003 > 2002 > 2001 > 2000