Vahrenholt kritizuje využívání odpadů za každou cenu
(9.IRC: Kritické hlasy k prvenství ve využití druhotných surovin - již z roku 1997!)

HOME ARCHIV 2003 02.06.2003 Varenholt kritizuje využívání odpadů za každou cenu
 

Ve Švédsku je ročně prodáno 300 milionů zálohovaných JEDNOCESTNÝCH PET lahví ; záloha činí 1 SEK (0.11 EUR) pro malé PET láhve a 2 SEK (0.22 EUR) pro velké. Pro srovnání v Česku bylo prodáno v roce 2003 přes 1,3 miliardy nápojových taky JEDNOCESTNÝCH PET lahví různých objemů (u nás se ale stále jmenují NEVRATNÉ a zálohovány nejsou)

Podle názoru bývalého hamburského senátora pro životního prostředí Fritze Vahrenholta je nutné přistoupit ke „kritice využití odpadů“.

Na 9. Internationalen Recycling Congress (IRC) v Hamburgu zazněl názor, že je třeba ustoupit od převládajícího názoru, že „využití je vždy dobré“, prohlásil Vahrenholt. Je třeba si klást otázku, co je na využití rozumné. Stejně tak je problematické ustanovení, že „kompostování je vždy dobré“. Vahrenholt, president 9.IRC, je odpovědný u firmy Deutsche Shell AG za oblasti životního prostředí, alternativní zdroje energie a styk s veřejností.

Příliš detailní hierarchie třídění, která je předepsána v Hamburgu, podle Vahrenholta vede k vyčerpání potenciálních zábran při využití práce a surovin tam, kde by to bylo ekologicky a ekonomicky rozumné, stejně tak jako při spalování s detoxikací v neutrálním prostředí kysličníku uhličitého a s využitím tepelné energie, jak je tomu v moderních spalovnách. Využití, jak je myšleno v zákoně o bezodpadovém hospodářství, staví na stejnou úroveň energetické a surovinové využití a povyšuje je nad „odstranění či likvidaci“ i tehdy, když se jedná o spalování v moderních zařízeních spaloven.

Spalování v moderní spalovně komunálních odpadů je podle Vahrenholta pro mnohé odpady metodou volby. V případě moderních spaloven odpadů podle Vahrenholtova názoru nedojde k žádným problémům ve využití. Těžkosti vyplývají především z toho „že způsob levného zlikvidování, jako je tomu v belgických cementárnách, je pro průmyslový odpad stejně jako předtím otevřené“. V důsledku toho jde 73% odpadů ještě stále na 560 skládek, z nichž 80 procent nemá dosud žádné utěsnění svého podloží.

Jako příklad pro „otevření chybného bezodpadového hospodářství“ uvedl Vahrenholt využití malých plastových obalů. Bylo by nerozumné odděleně třídit a sbírat malé obaly z plastů, jejichž využití jako druhotné suroviny by bylo ekonomicky a ekologicky nerozumné. Nejlepší způsob jejich likvidace je v tomto případě spalování ve spalovnách odpadů. Přesto však je „šaškárna s jejich využitím“ stále lepší, než deponie těchto malých obalů.

Bez perspektiv je rovněž recyklace plastových kornoutů, jejichž výroba stojí okolo 1 000 DM/tunu, ale jejich náklady na recyklaci lze odhadnout asi na 11 000 DM/tunu. Podle Vahrenholta nemá žádný význam „mišmaš složený z kornoutů na mléko, dóz na rybí výrobky a kelímků od jogurtů, který je téměř zanedbatelný, vedle množství vzduchu, které je nutné dopravovat na velké vzdálenosti a zčásti za vysoké spotřeby energie opět přeměňovat na naftu, zatímco 93% veškeré nafty v Německu se spaluje v motorech a při vytápění.“ Největší část plastových odpadů tak jako tak jde opět zpátky na skládku, exportuje se, nebo se spaluje v cementárnách a ocelárnách.

V Hamburgu vydávají soukromé domácnosti celkem okolo 80 milionů DM na DSD (Dual System), z toho asi 30 milionů DM představuje nepřiměřenou částku na likvidaci plastů. Termické využití těchto plastů v moderním zařízení městské organizace pro likvidaci odpadů by naopak přišlo pouze na 5 milionů DM.

Spalování komunálních odpadů v moderních spalovnách odpovídajících současné úrovni techniky by mělo být „recyklační metodou pro zbytkový odpad“, objasnil bývalý senátor životního prostředí hansovního města. Pro získané produkty - proud a teplo - je vytvořen trh a dokonce pro vzniklý chlor lze najít využití jako je kyselina solná. Politika města Hamburg pro zbytkový odpad a zvláštní odpad, která vsadila na spalování a na realitu tepelného využití, je podle něj příkladná. Dálková teplárenská síť Hamburgu o délce 650 km je z 20% zásobována z KO.

Naproti tomu, jak vysvětlil Vahrenholt, biologicko-mechanická úprava zbytkových odpadů zahrnuje z hlediska masivního ohrožení životního prostředí zatížení těžkými kovy, furany a dioxiny. Nebezpečí skrývá rovněž zavádění využití odpadních kalů z čistíren odpadních vod. Tyto odpadní kaly nelze akceptovat jako hnojivo, protože je zde velké riziko, že vysrážená léčiva se mohou opět dostávat do takto hnojených potravinářských produktů a potravního řetězce.

Stejně tak představuje „krok zpět do kamenné doby“ vyhnívání odpadů. Proces vyhnívání v sobě zahrnuje nebezpečí, že se opět objeví díky plísním a bakteriím problémy s dioxiny, známé z osmdesátých let. V této souvislosti je třeba podle Vahrenholta upozornit rovněž na význam tzv. Návodu TASi (Technischen Anleitung Siedlungsabfall, tedy Technický návod pro odpady ze sídlišť). Představy některých spolkových zemí, které se domnívají, že budou moci TASi ukládat na skládku, jsou rovněž daleko od reality.

Základní otázkou při výběru způsobu likvidace odpadů by mělo být podle Vahrenholta, kolik energie aplikovaná metoda uvolňuje nebo spotřebuje. Jako příklad uvedl Vahrenholt plánovanou strategii pro zavedení jogurtových kelímků ze samodegradovatelné (nachwachsende) suroviny. Při kompostování kelímku se energie spotřebovává namísto toho, aby se uvolňovala a využívala.

Na potřebu přehodnocení koncepcí v oblasti zhodnocení, event. recyklace na kongresu upozornili rovněž jiní řečníci. Podle Karl J. Thomé-Kozmienskyho z Technické university v Berlíně, vedoucího kongresu, je třeba si položit otázku, zda se při recyklaci získají suroviny pro výrobu zboží, pro jejichž odběr budou třeba dotace. Tak by bylo ve vztahu k obalům z plastů zřejmé, že i přes zlepšení procesů recyklace se nedosáhne žádné ekonomické nebo ekologické výhody ve srovnání s jejich ponecháním ve zbytkovém odpadu. Srovnání mechanicko-biologického zpracování zbytkového odpadu se spálením v moderní spalovně lze přirovnat ke „srovnání mercedesu ke káře, tažené oslem“, míní Thomé-Kozmienski.

Werner Schenkel ze Spolkového úřadu pro životní prostředí se domnívá, že bezodpadovým hospodářstvím se vedle úspor surovin dosáhne rozhodujícím způsobem ještě zlepšení ve snížení spotřeby energie nebo rozptýlení látek v životním prostředí. Naopak recyklace, tak jak je dnes prováděna, nejen nesplnila očekávání, ale má i podstatné neočekávané sociální a v současnosti dosud nepoznané ekologické následky. Recyklace, řekl Werner Schenkel „vyžaduje dodatečnou energii a vytváří dodatečnou mobilitu a sociální nespravedlnost“. Vede k chaotickým reakcím účastníků trhu na návrhy a nařízení zákonodárců. Recyklace je politická vize, která založila strategii obchodu, směřující „k obcházení aktuálních problémů likvidace odpadů“.

Edited: 02.06.2003/11.5.2000 (na serveru SKLADKA.CZ)